Sklo - provází lidstvo už tisíce let

Jedná se o anorganický amorfní (nekrystalický) materiál, který se vyrábí tavením vhodných surovin a následným řízeným ochlazením vzniklé skloviny bez krystalizace. Čisté sklo je transparentní (průhledný) a relativně pevný materiál, který má spoustu možností využití. Vyrábí se z mnoha anorganických látek. Nejběžnější jsou pak skla oxidová, a z nich podle převažující složky skla křemičitá a borokřemičitá.

Po chemické stránce se jedná o tuhý roztok různých křemičitanů sodných, draselných, vápenatých a případně olovnatých nebo barnatých, které jsou doprovázeny dalšími sloučeninami, zejména oxidy kovů.

Přírodně se vyskytující sklo používali lidé již v době kamenné na výrobu ostrých předmětů. Výroba skla však byla podle archeologických nálezů objevena v Mezopotámii v polovině 3. tisíciletí př. n. l. Toto sklo bylo zpočátku velmi nečisté a používalo se především při výrobě ozdob. První nálezy skla na českém území jsou datovány k polovině 2. tisíciletí př. n. l., kdy sem bylo dovezeno obchodníky ze Sýrie. Větší objem tavení a zpracování skla souvisel s rozvojem civilizace Keltů od roku 400 př. n. l.

První sklárny na našem území začaly vznikat na přelomu 13. a 14. století. Nejstarší české sklárny již tavily téměř čiré, jen slabě do žluta či do zelena zbarvené draselnovápenaté sklo. České sklo má bohatou historii a už na přelomu 17. a 18. století zastínili čeští skláři do té doby bezkonkurenční benátské sklo. Až 20. léta 20. století začala být nepříznivá pro rozvoj českého skla. S příchodem První světové války zanikla řada malých sklářských hutí a změna politické situace po válce započala úpadek českého sklářství. Teprve po roce 2000 si někteří majitelé sklářských hutí uvědomili, že pro zachování ruční výroby je důležitá produkce skla orientovaného na ateliérovou uměleckou a uměleckoprůmyslovou tvorbu luxusního a výtvarně originálního designu a české sklo se snad opět začíná prosazovat v celosvětovém měřítku.

Rozdělení podle použití:

• technické (ploché, tzv. “float”)
• obalové
• varné
• optické
• sklo používané v dopravních prostředcích a speciálních strojích
• umělecko-průmyslové sklo
• stavební
• sklo pro elektrické přístroje a elektrická zařízení

Rozdělení podle způsobu výroby:

• foukané
• lisované
• lité
• tažené
• tvarované
• pěnové
• skleněná vlákna

Rozdělení podle složení:

• křemenné sklo
• rozpustné (vodní) sklo
• sodnovápenaté sklo
• křišťálové (dráselnovápenaté) sklo
• olovnatý křišťál
• borokřemičité sklo
• speciální skla

Základní surovinou pro výrobu skla jsou sklářské písky s obsahem 60 - 80 % oxidu křemičitého. Dalšími základními složkami u běžného skla jsou oxid vápenatý, sodný a draselný. Ty jsou do směsi přidány formou nerostných (např. vápenec) nebo chemicky připravených surovin (např. soda). Při procesu tavení se přidává i drcené odpadní sklo. Kromě sklotvorných surovin se při výrobě může použít celá řada pomocných látek se specifickými účinky, např. barviva.

Technologie výroby skla se dá rozdělit do čtyř dílčích technologických operací:
Příprava vsázky a její dávkování - upravené, pomleté a vysušené suroviny se mísí a homogenizují v požadovaném poměru v mísících zařízeních.

• Tavení skla - provádí se ve sklářských tavících pecích při teplotě 1450 - 1550 °C, u některých druhů skel až 2000 °C. Tavící proces se rozděluje do třech fází, a to vlastní tavení, čeření a homogenizace a homogenizace a chlazení pro tvarování.

• Tvarování skla - při tvarování se využívá viskózní deformace a silné závislosti viskozity skloviny na teplotě. Během tvarování nesmí dojít ke krystalizaci skloviny. Tvarování probíhá od ručních po plně automatizované procesy, a to foukáním, tažením, válcováním, litím nebo lisováním.

• Chlazení skla - probíhá ve speciálních chladících pecích, zpravidla v teplotním intervalu 700 - 400 °C. Jde o řízené chlazení, kterým se buďto úplně odstraní, nebo alespoň zabrání vzniku vnitřního pnutí. Tímto se může výrazně zvýšit i pevnost skla. Po ochlazení se může sklo povrchově upravovat, a to brousit, leštit, pískovat či leptat.

Úpravy skla

• Pískování: Hladká tabule se zdrsní proudem písku (např. jemným korundovým), a to buďto celá, nebo pouze část, kdy se na ní vytvoří určitý vzor. Po vypískování je možné zmatněnou plochu dobarvit speciální barvou, která se vsákne do povrchové savé vrstvy opracovaného skla. Pískované části je však možné barvit jen v jednom odstínu (nelze tedy tvořit barevné kompozice) a barvení se provádí ručně. Po zaschnutí je pak barva trvalá a vydrží i nešetrné mytí. Po zdrsnění se světelné paprsky při dopadu rozptýlí a díky tomu je vše za sklem vidět pouze v nezřetelných náznacích. I při snížené průhlednosti je však zachována průsvitnost světla.

• Leptání: Ploché plavené sklo se z jedné strany ošetří vysoce kvalitní kyselinou, např. fluorovodíkovou, čímž je dosaženo hebkého povrchu s jemnou a stejnorodou zrnitostí. Vznikne tak matové průsvitné sklo, které jemně rozptyluje procházející světlo. Předměty za sklem tedy vidíme se změkčenými obrysy. Toto sklo je známo jako saténové a dodává se v několika barevných provedeních. Výhodou oproti mléčnému sklu je menší náchylnost na tvorbu otisků a skvrn, díky čemuž je snazší na údržbu.

• široké pole uplatnitelnosti
• chemická odolnost
• tepelná odolnost
• relativní pevnost
• odolnost proti opotřebení
• prakticky inertní
• biologická neaktivnost
• možnost tvorby jakéhokoliv tvaru
• dobrý elektrický izolant

Nevýhody:

• křehkost
• vysoká hmotnost
• chladné na dotek